article image

Falešný za pravý: dějiny padělků a podvrhů

Výstava Fake (f)or Real [Falešný za pravý] ukazuje příklady padělků z dějin lidstva.

Výstava je rozdělena do šesti tematických sekcí: dominantní role náboženství, rozvoj vědění a moderní vědy, budování národa, totální válka, éra konzumerismu a rozvoj masmédií a sociálních sítí. Ukazuje, že padělatelé jsou odborníci, kteří mají prsty na tepu své doby a s přesností reagují na její potřeby a očekávání.

Výstava začíná starověkým rodinným portrétem, na němž byl jeden z členů rodiny vymazán. Vedle portrétu je umístěna roztrhaná svatební fotografie, jež byla pořízena v 50. letech 20. století v Rumunsku. Proč jsou tyto dva objekty vedle sebe?

Vymazaným členem rodiny je pravděpodobně Geta, který byl (v letech 209–211) římským císařem. Je o něm známo, že byl oficiálně odsouzen k zapomnění (tzv. damnatio memoriae). Tímto termínem se označuje snaha o vymazání lidí z historie, nejčastěji zničením jejich veřejných vyobrazení a vymazáním jejich jmen z nápisů. Geta byl nejprve obviněn ze spiknutí proti svému bratrovi a spolucísaři Caracallovi a poté zavražděn. Po jeho smrti byly jeho vyobrazení a nápisy o něm zničeny a vyslovení nebo napsání jeho jména se stalo trestným činem. Historici jako Cassius Dio, Herodianus či Filostratos však popsali Getovu vraždu a pozdější historické bádání odhalilo, jak daleko byl Caracalla ochoten zajít, aby zkreslil dějiny.

I v dobách blíže současnosti se totalitní režimy pokoušely některým lidem vymazat paměť. Výstava představuje roztrhanou svatební fotografii Ioana Popa, která ukazuje, že po fyzickém násilí na skutečných či potenciálních odpůrcích systému následovalo ničení věcí, které je připomínaly. Ioana Popa, člena rumunského protikomunistického odboje, z této soukromé fotografie počátkem 50. let 20. století vymazal příslušník rumunské tajné policie. Rodiny členů odboje byly pronásledovány a po celou dobu komunistického režimu v Rumunsku nesměly o svých ztracených blízkých mluvit. Tento pokus o vymazání paměti nebyl úspěšný: když komunistický režim v roce 1989 padl, o starých příbězích se znovu začalo mluvit.

To vyvolává otázku: lze prostřednictvím falšování historických záznamů a ničení historických dokladů kolektivnímu vědomí „vnutit“, aby něco zapomnělo? V tomto případě se jasně ukázalo, že damnatio memoriae dokáže potlačit pouze prezentaci, ale nikoliv paměť, a to zejména proto, že je téměř nemožné přinutit někoho, aby na něco zapomněl, a zároveň přitom kontraproduktivně přesně tu věc, která měla být zapomenuta, nepřipomínat.

Poslední část výstavy nazvaná The era of post-truth? [Éra postpravdy?] dává návštěvníkům možnost interaktivně odhalovat dezinformační mechanismy v masmédiích, na internetu a na sociálních sítích. Skutečnost, že přístup k informacím a názorům nebyl nikdy tak snadný a jejich šíření tak rychlé, vede k růstu kultury post-pravdy, tedy politické kultury, v níž je debata ve vleku emocí a odtržená od pravdy a v níž se chytlavá prohlášení stávají virálními, a faktům a vysvětlením se nevěnuje pozornost.

Sociální média možná lidi sbližují, ale zároveň jim umožňují žít v názorové (filtrové či sociální) bublině, v níž jsou informace, které neodpovídají jejich již zažitým názorům, odfiltrovávány, což prohlubuje polarizaci mezi lidmi zastávajícími odlišné názory. Žijeme navíc v iluzi, že opíráme svůj názor o stále více důkazů. Pak je těžší pochopit druhé a vzhledem k podpoře ze strany podobně smýšlejících lidí je nepravděpodobné, že změníme názor. Názorové bubliny sice samy o sobě podvrhy vytvářet nemusí, tyto podvrhy v nich ovšem dozrávají a dobře se v nich šíří, přičemž vymyšlené příběhy využívají politické předsudky různých skupin uživatelů sociálních médií.

Jste zvědaví a rádi byste poznali nevyřčené pravdy a příběhy, které se skrývají za výstavou? Poslechněte si podcast Fake For Real [Falešný za pravý].

Laurence Bragard, muzejní pedagožka